Naše historie je psaná od roku 1379 mapa Plzeňský kraj

 

Najděte své předky

Černíkov.pdf

Rudoltice.pdf

Vílov.pdf

Slavíkovice.pdf

Nevděk.pdf

 

 

Historie

Z historie obce - dle brožury vydané ku příležitosti založení obce 1379 - 2004

 

Úvodem

V půvabně zvlněné krajině Šumavského podhůří v mírně svažitém terénu se v nadmořské výšce 500 m na úpatí vrchu Malého Kouřimu rozkládá obec Černíkov. Žije tu 324 obyvatel, a to včetně k ní patřících částí Nevděk, Rudoltice, Slavíkovice a Vílov. Samotný Černíkov má 147 obyvatel. Je přiřazen pod rozšířenou obec a obec s pověřeným úřadem Klatovy. Do základní školy dojíždějí děti do Kolovče, Kdyně nebo do Klatov, do mateřské školy do sousedního Úsilova nebo podle zaměstnání rodičů i do jiných míst. Během školního roku jezdí autobus do Kolovče, pravidelně zajišťuje autobusová doprava spojení s Kdyní, Domažlicemi a Klatovy. Nejbližší železniční stanice je ve Kdyni. Farností patří Černíkov a Rudoltice do Poleně, Vílov, Slavíkovice a Nevděk do Slavíkovic. Ve Slavíkovicích provozuje obec hřbitov.

Občanům slouží obchod s potravinami, který provozuje Západočeské konzumní družstvo Sušice, pohostinství, sál kulturního domu v Černíkově a spolkové místnosti v Rudolticích a ve Vílově. V Černíkově, Rudolticích, Vílově a Slavíkovicích si mohou občané půjčovat knihy v místních knihovnách, v černíkovské knihovně mají čtenáři přístup na internet.

Pro rekreaci slouží koupaliště v Úžlebci, vyhledávané nejen místními, ale i návštěvníky z blízkého a vzdáleného okolí.

Na Velkém Kouřimu (641 m) se dají rozpoznat pozůstatky po hradu Ruchomperk, který tu byl podle archeologického výzkumu prováděného v roce 1989, pravděpodobně vybudován koncem 12. století. Byl to nejspíše majetek člena rodu Drslaviců, postavený na místě pravěkého opevnění. V 15. století byl hrad už pustý. V blízkosti Černíkova se na skalnatém návrší zachovaly zbytky hradu Pušperka, zbudovaného ve 2. pol. 13. st. Také tento hrad, sídlo držitelů mnohých majetků v okolí, byl dobyt a pobořen v 15. století.

Necelé 2 km od Černíkova stojí hájovna Stará Ves. Její název je snad připomínkou zaniklé středověké osady Babice. Poprvé byla tato lokalita připomínána v pramenech v roce 1233, její zánik je spojován s bavorskými vpády v 15. století.

Podle pomístních jmen V šachtách a V jamách se v okolí Černíkova těžila železná ruda a údajně snad i zlato, což dokládají sejpy při Rudoltickém potoce. Ještě v roce 1864 došlo ke zkušební těžbě. Merklínští horníci v místě zvaném Pod Skalicí vytěžili rudu, kterou pak odvezli k posouzení do Plzně. V těžbě se už nepokračovalo, protože obsah železa byl příliš nízký.

 

Z nejstarších dějin

První písemná zmínka o Černíkovu pochází z roku 1379. V Berním rejstříku Plzeňského kraje je uvedeno v latině crnikonis, pincernae imperatricis. Hovoří se tu o Černíkovi, číšníkovi české královny Johany Bavorské, manželky Václava IV., po kterém ves, jejíž část vlastnil, byla údajně pojmenována. V dokumentech z následujících let se uvádějí další podoby názvu vsi: Czrnyekow, Czarnykow, Czernykow. Ze 16. století je doložen lidový název Černejkov.

V nejstarších dobách tu zřejmě vznikla tvrz, lokalizovaná dnes na mírně vyvýšené místo u rybníka, kde stával údajně také panský pivovar. Ze spoře dochovaných pramenů zachycujících nejstarší historii se dovídáme, že v roce 1379 držel druhou část vsi Dluhomil. Na počátku 15. století, v roce 1410, patřila část vsi k Novému Herštejnu a také Čeněk, zeman sedící na zdejší tvrzi, podléhal pánům Herštejnským. Dalším z pramenů známým držitelem Černíkova byl Jetřich z Čiremperka. Jeho přídomek bude s největší pravděpodobností určitou formou našeho Černíkova. Už ve druhé polovině 15. století jsme svědky další změny, Černíkov a sousední Úsilov získali bratři Výrkové z Rýzmberka. V této neklidné době byly vedeny četné pohraniční boje s bavorskými šlechtici a tehdy značně utrpěl také Černíkov. Po těchto událostech se stala ves součástí zboží Švihovského. Další transakce je doložena z roku 1519, kdy “na den sv. Františka prodal Jindřich z Ryžemberka a ze Švihova v Černejkově tvrz, dvůr poplužní s poplužím a ves celou, Babice ves pustou.....Mikuláši Nebílovskému z Drahobuze za 725 kop míšeňských. Celý vyjmenovaný majetek pak přešel k Poleňskému panství, v té době tvrz zchátrala a v roce 1592 už jako pustá byla připojena k Ježovu a s ním v 18. století získali Černíkov Černínové z Chudenic.

Původně patřili Černíkovští farností do Úboče, tam také odváděli desátek. Ten pak platili úbočskému faráři i později, v 18. století, kdy byli přifařeni do Poleně.

První statistiky

O velikosti obce v minulosti si můžeme udělat představu podle berní ruly, sestavené v letech 1653-1655, prvního celostátního katastru obyvatelstva a jeho majetku. V ní měl být zachycen stav země zpustošené po třicetileté válce. Podle výsledků tohoto sčítání žilo v Černíkově 14 hospodářů.

Zhruba po sto letech se prováděla opět evidence majetku podle jednotlivých panství. V Černíkově bylo napočítáno 24 hospodářů, 23 náleželo k chudenickému panství hraběte Prokopa Vojtěcha Černína, jeden k panství Bystřice nad Úhlavou. Obdělávali celkem 681 strychů polí, 32 strychů pastvin a louky, ze kterých sklízeli ročně 101 vozů sena. Bonita půdy byla hodnocena stupněm 7, tzn. méně úrodná. Jednotliví hospodáři byli rozděleni podle rozlohy obdělávaných polí do tří skupin: 4 měli výměru polností 5,1 - 15 strychů, 8 včetně hospodáře náležejícího k bystřickému panství obdělávalo 15,1- 30 strychů a nejvíce, 12 hospodářů, obstarávalo 30,1 - 60 strychů polností. Údaje Tereziánského katastru svědčí o tom, že Černíkov byl ryze zemědělskou lokalitou, neuvádí se žádní řemeslníci. Píše se v ní však o vrchnostenském rybníku pod vsí.

A opět po dalších téměř sto letech máme nové údaje o Černíkovu, tentokrát pořízené Johannem Gottfriedem Sommerem v rámci díla popisujícího české království v roce 1839. Podle něj bylo v Černíkově 55 domů se 475 obyvateli. Do Chudenic, sídla vrchnosti, to měli 1 a čtvrt hodiny. Ve vesnici byla škola a hospoda.

V té době se v Černíkově psala už čtvrtý rok kronika, takže pro další léta máme k zmapování historie obce vedle úředních dokumentů také zápisy pamětníků. Údaje o počtu domů a obyvatel jsou shodné se Sommerem, navíc je v kronice zapsán stav dobytka: černíkovští hospodáři chovali 7 koní, 60 volů, 80 krav, 100 ovcí, 4 prasnice a 10 koz.

Z kronikářského zápisu z roku 1837, kdy se pořizovaly podklady pro sestavení tzv. stabilního katastru, se dovídáme, že takové měření bylo ve vsi pozoruhodnou událostí: když c. k. inženýři v Černíkově měřili grunty, doprovázeli je dospělí i děti, “s fanglama a praporcema se chodilo, pak se na rohy troubilo, znamenité a neobyčejné to bylo”.

Škola

Žádost o povolení ke zřízení školy v Černíkově byla podána v roce 1825, zhruba po padesáti letech od zavedení povinné školní docházky. Po dvou letech byla kladně vyřízena a v Černíkově byla otevřena vlastní škola. V nově postavené budově školy se začalo vyučovat 5. listopadu 1827. Škola byla jednotřídní a kromě černíkovských dětí k ní byly přiškoleny ještě děti z Mezholez a Rudoltic. Prvním učitelem v černíkovské škole byl Josef Pitha. Obec se tehdy zavázala, že bude učiteli přispívat k jeho výživě 2 korce žita ročně. K platu učitele přispívala také chudenická vrchnost, která byla patronem školy, fara za služby učitele při náboženských obřadech a rodiče dětí, kteří platili školné, a to jak v penězích, tak v naturáliích. Ještě k jedné povinnosti se Černíkovští zavázali při zřízení školy. K vyučování náboženství měli pro katechetu posílat tzv. příležitost. Znamenalo to, že měli do Poleně posílat koně, který pak přivezl katechetu ve farářově kočáře a po vyučování ho opět odvezl zpátky. S farářem se brzy dohodli, že budou dávat místo koně oves. Po smrti poleňského děkana v roce 1844 již tuto povinnost nedodržovali vůbec a jeho nástupce vymáhal tzv. příležitost soudně. Jeho snaha však byla marná.

V roce 1857 bylo do školy v Černíkově zapsáno 168 dětí. Vysoký počet žáků se sice snížil po zřízení jednotřídní školy v Mezholezích v roce 1875, ve třídě však bylo stále více dětí, než to dovolovala nařízení nových školských zákonů z roku 1869. Bylo potřeba rozšířit školu o druhou třídu. K tomu došlo až v roce 1891, a tehdy bylo také vyhlédnuto místo pro stavbu nové školy. Základní kámen ke školní budově byl položen 10. září 1896 a 14. listopadu následujícího roku se konalo její slavnostní svěcení. Celá událost je podrobně vylíčena v kronice a to, že se vyvedla po všech stránkách, dosvědčují slova: “Slavnost tato bude dlouho žíti v paměti nejen školní mládeži a obyvatelstvu zdejšímu, ale i okolnímu, poněvadž toho dne bylo tak neobyčejně krásně, že po celé léto bylo málo dnů takových.”

Správní reformy a vývoj po roce 1850

Významným předělem ve vývoji celé společnosti byl rok 1848 a po něm následující události. 7. září 1848 bylo zrušeno poddanství a všechna břemena, která z něj vyplývala. Základ k vývoji moderní společnosti dalo zejména zrušení osobní závislosti na vrchnosti. Za náhradu byla zrušena robota a různé dávky vrchnosti. Stanovení výše náhrad a provedení akce byla svěřena komisím ustanoveným při určených okresech. Pro celoláníky, kteří měli povinnost celoročně každý týden po 3 dny s potahem a 52 dní tzv. pěší roboty odvádět, nebyla výkupní cena z roboty pevně stanovena. Pololáníci robotovali 1 a půl dne s potahem a 26 dnů ruční roboty. Ti za výkup zaplatili 88 zl. 15 kr. Domkářům, kteří po celý rok povinně robotovali po 13 dnech ručně, byla robota odpuštěna bez náhrady.

Veřejný život zásadně ovlivnila správní reforma z roku 1850. Bylo zrušeno do té doby existující krajské zřízení, kdy Černíkov patřil ke Klatovskému kraji. Nově vznikly okresní úřady, na které přešla většina kompetencí dosud náležejících vrchostenským úřadům. Posledním vrchním v Chudenicích byl Jan Jyllek, který rodem pocházel z Černíkova, kde se v čp. 14 narodil jeho otec. Skončila vazba obce na Chudenice a nově se orientovala na Kdyni a Domažlice. Ve Kdyni sídlil okresní soud a v letech 1855 - 1868 smíšený okresní úřad. Do roku 1855 a po krátkém trvání kdyňského okresního úřadu byl Černíkov součástí politického okresu Domažlice.

Výrazné změny nastaly přijetím obecního zákona přímo v obcích. Do té doby byl představeným obce rychtář, který měl k ruce dva ”sousedy”, označované jako přidaní nebo konšelé. Celé představenstvo většinou jmenoval vrchní úřad v Chudenicích. Přijatý obecní zákon stanovil v každé obci nově volbu samosprávy a vymezil také její činnost. Černíkov byl samostatnou obcí s 532 obyvateli, což bylo podle statistik, od té doby periodicky pořizovaných, nejvíce v celé jeho historii. Z obecní kroniky se dovídáme, jak první volba nového obecního představenstva v Černíkově probíhala. Nejprve byly zhotoveny voličské seznamy, do kterých byli zapsáni všichni oprávnění voliči, tzn. všichni příslušníci obce, kteří platili daně ve výši nejméně 1 zlatý ročně. Vlastní volba probíhala za přítomnosti tajemníka Okresního úřadu v Domažlicích. Každý volič jmenoval 8 mužů, z nichž ti, kteří obdrželi nejvíce hlasů, utvořili “výbor”. Výbor pak ze svého středu zvolil jednoho představeného a dva radní obce. Prvním zvoleným představeným v Černíkově byl Jakub Mikuláš z čp. 20. Dalšími zvolenými byli první radní Jan Šavlík z čp. 7 a druhý radní Václav Šavlík z čp. 13. Dalšími členy výboru, tehdy nazývanými “oudy”, byli učitel Matěj Vollek, Jan Šavlík z čp. 3, František Šanda z čp. 44, Václav Kovařík z čp. 15 a Jakub Černý z čp. 17. Po volbě se všichni noví zástupci obce odebrali do Poleně do kostela, kde před oltářem složili do rukou faráře přísahu. Zápisy z činnosti tohoto nově vytvořeného obecního orgánu, který jen s drobnými změnami týkajícími se jeho pravomoci, volebních ustanovení a názvu existoval až do roku 1945, se bohužel v archivu nedochovaly, takže konkrétní představu o způsobu úřadování si nemůžeme vytvořit. Z kroniky jsme však informováni o dalších změnách v obci. Veřejnou dražbou se pronajímala za určený poplatek honitba, kterou do té doby vykonávala pouze chudenická vrchnost. Do roku 1851 byla ve vsi jedna hospoda, v níž bylo povoleno čepovat pouze pivo z Chudenického hraběcího pivovaru. Šenkýři za to byla odpuštěna robota a levně mu bylo vrchností pronajato pole. Hospoda byla vedle školy ve stavení čp. 1. Ke zřízení nové hospody si zajistil povolení Jan Sedláček z čp. 55 (u předních Pekárků), který mohl čepovat pivo odkudkoliv.

Další úlevou pro všechny bylo zrušení desátku, který Černíkovští odváděli úbočskému faráři. Byl určen v naturáliích, a to opět podle velikosti usedlosti. Odvádělo se žito, ječmen, oves, koláče a vejce. Např. celoláníci odváděli po strychu ode všech druhů obilí, po jednom koláči a 4 vajíčka ročně. Z odvádění této naturální dávky se museli farníci opět vykoupit.

Ze zápisů obecní kroniky v tomto období se dovídáme také o slavnostních dnech v obci, významných událostech i pohromách. Tak se dovídáme, že v roce 1856 byl postaven za vsí směrem na Poleň kříž ”ke cti a chvále boží”. Za velké účasti Černíkovských i lidí z okolních vsí byl posvěcen poleňským kaplanem.

Velkou pohromou pro Černíkovské byly časté požáry. Nejrozsáhlejší pohromu však způsobil požár v roce 1873. Na dvoře stavení čp. 16 začal 29. září hořet stoh a během tří hodin shořelo 28 obytných stavení a mnoho stodol se zásobami. Hospodáři, kteří byli v ten den ve Švihově na trhu, viděli až tam sloupy kouře. Bez přístřeší tehdy zůstalo 42 rodin.

Podněty k oslavám byly zejména společenské události v habsburské císařské rodině.  Slavily se narozeniny příslušníků rodu, svatby, výročí panování. V roce 1879 v den výročí stříbrné svatby císařských manželů se 24. dubna konala v Černíkově stromková slavnost. Průběh akce zaznamenává kronikář: Školní děti 23. dubna vykopaly jámy pro zasazení stromků a pan správce školy rozdal určeným střelcům střelný prach pro vypálení slavnostních ran. Všechna okna ve škole byla v ten večer osvětlena. V den slavnosti se sešly děti, aby zasadily tři akátové stromky. Nejprve přednesl správce školy proslov o významu slavnosti, poté s deklamováním zasázely děti stromky. Po národní hymně odešli všichni na mši do Poleně. Poté společně s poleňskými dětmi přednášely básně a zpívaly.

Nově nastolené poměry podporovaly i rozvoj spolkového hnutí. Stranou nezůstaly ani venkovské lokality. V Černíkově z praktických potřeb, ale také ze společenských pohnutek vznikl v roce 1893 hasičský sbor, a to jako jeden z prvních v domažlickém okrese. Nejdříve byla zakoupena stříkačka a další potřebné vybavení a 2. července 1893 se konala první hasičská slavnost, při které byla vysvěcena stříkačka a před hostujícími sbory a dalším publikem předvedli hasiči první veřejné cvičení. Hasiči obstarávali také kulturu v obci. Každoročně sehráli několik divadelních představení.

Dalším spolkem byl záložní spolekRaiffeisen, později Kampelička, zřízený počátkem roku 1902. Sdružoval 45 členů z Černíkova i okolí, jejich vklady činily v prvním roce 10 589 korun, zapůjčky 4 989 korun. Důkazem, že spolek dobře prosperoval, byl stav po zhruba 20 letech. Tehdy v roce 1924 vzrostl počet členů na 81, zvýšily se i vklady - 830 493 korun - půjčky členům dosahovaly 130 006 korun.

Ještě před 1. světovou válkou byla v Černíkově zřízena obecní knihovna.

Významným počinem pro spojení Černíkova s okolím bylo vystavění 3 km dlouhé okresní silnice z Černíkova do Rudoltic v roce 1907.

1. světová válka

Vyhrocené politické poměry ve světě na počátku 20. století vyústily v rozpoutání 1. světové války. Zpráva o mobilizaci zasáhla poklidný život i v Černíkově. V neděli 26. července 1914 přijel s oznámením o mobilizaci zřízenec okresního úřadu v Domažlicích. Podle mobilizačního příkazu se měli všichni vojensky vycvičení muži do 38 let dostavit během 24 hodin do Plzně. Ještě těžší chvíle však čekala obyvatele Černíkova následujícího dne, 27. července, kdy se odjezd určených ročníků stal skutečností. Vojenskou službu nastoupilo 9 svobodných a 8 ženatých mužů. Pocity zúčastněných výstižně zapsal kronikář: ? Staří rodiče, manželky, drobné dítky rozplývaly se v slzách. Nářek loučících rozléhal se po návsi. A není divu! Loučí se tu otec, jediný živitel rodiny, a pohlíží s pláčem na tu svou drobotinu, nevěda, zda je ještě někdy uvidí. Tu jiný, vdovec, zanechávaje zde malé sirotky, odchází za neúprosnou povinností. Tam zas bratr objímán mladší sestrou a bratrem, kteří nemajíce již rodičů, jsou sami na sebe odkázáni”.

Tak začala krušná válečná léta. Se zvyšujícím se nedostatkem všech životních potřeb a zejména se stále kritičtější situací na frontě byly vyhlašovány nejrůznější podpůrné akce a sbírky mezi občany. I v Černíkově sbíraly školní děti ostružinové listí, kopřivy, ze kterých se tkaly látky na uniformy vojáků. Větší dívky pletly vojákům ponožky a nátepníčky, chlapci cupovali lněné a bavlněné tkaniny. Pořádaly se i peněžní sbírky, výtěžek z divadelních představení byl věnován České zemské komisi pro ochranu dětí a Vdovskému a sirotčímu fondu, Červenému kříži. Bylo zabavováno také obilí a jiné poživatiny, které po staveních hledali v nejrůznějších skrýších vojáci. Na polích i v domácnosti musely zastat mnohé práce školní děti za muže odvedené na frontu. Proto byly dětem od 12 let udělovány úlevy ze školního vyučování. V posledním válečném roce se drahota vystupňovala podle zápisů kronikáře tak, že za současnou cenu krávy byla dříve chalupa s nějakými pozemky a za současnou cenu páru koní pěkný hospodářský dvůr. Ještě 2. října sejmuli z budovy školy vojáci měděný hromosvod pro válečnou výrobu a nahradili jej pocínovaným železným.

Mezi dvěma válkami

Po čtyřech válečných letech přece jen nastal mír a pro malé národy vytoužená samostatnost. 28. října 1918 byla vyhlášena samostatná Československá republika. V Černíkově se k této významné události sešli 4. listopadu 1918 občané a školní děti ve škole a tam všem shromážděným správce školy Josef Blumenstengl zhodnotil novou situaci a zejména zdůraznil význam získání samostatnosti a vzniku Československé republiky. 9. listopadu 1918 se pak konala velká národní slavnost v Poleni, které se spolu se všemi okolními obcemi zúčastnili také Černíkovští. Z obce vyšel průvod školních dětí s bíločervenými praporky, dívky v národních krojích, hasičský sbor a ostatní občané. Na pořadu slavnosti byla mše a proslovy místních i hostů, mezi nimiž byl např. redaktor Nové doby z Plzně. Zpívala se národní hymna Kde domov můj a další vlastenecké písně. Radost a nadšení poznamenaly však ztráty mužů, kterých bylo podle zápisu kronikáře v roce 1925 v Černíkově 11. Šest jich padlo, v ruských legiích Stanislav Blumenstengl, učitel a František Böhm, syn rolníka, jeho bratr Matěj Böhm na ruské frontě; na italské frontě až 1. 11. 1918 Václav Šmíd, syn rolníka, a Jan Kauer, syn domkáře; v Rumunsku Václav Janda, zedník, v Srbsku zemřel Josef Kuba, krejčí, v pražské nemocnici Josef Urban, zedník, a Josef Janda, zedník. Josef Pernikl, rolník a Martin Černý, syn rolníka, byli nezvěstní. Ve 30. letech chtěli Černíkovští postavit obětem války zvonici jako důstojný pomník k uctění jejich památky. Přestože už byly připraveny projekty a rozpočet výloh, nebyl tento záměr realizován. Až 5. října v roce 1947 byla na školní budově slavnostně odhalena pamětní deska učiteli a poručíku ruských legií Stanislavu Blumenstenglovi. Jeho otec působil na černíkovské škole v letech 1879-1922. Další vývoj však nebyl nakloněn legionářskému hnutí a deska musela být sejmuta.

Všední dny ve vytouženém míru v nově vzniklé republice nebyly jednoduché. Hlad a bída obyvatel pokračovala. Nebylo uhlí, proto se celý listopad 1918 nevyučovalo. V měsících březnu a dubnu v roce 1919 provádělo přes dvacet vojáků přísné až bezohledné rekvizice, při níž byly objevovány ukryté zásoby obilí a potravin. Přes všechny nesnáze si občané vážili nabyté svobody a výrazem toho bylo i zasazení ? Lípy svobody na černíkovské návsi”. Byla to opět příležitost ke shromáždění občanů, proslovům a zpěvu národních písní. Pod kořeny lípy byla vložena láhev s pamětním spisem o stavu obce.

Výrazem vlasteneckého cítění byla rovněž oslava Jana Husa 6. července 1920. Byla sice již plánována k 500. výročí Husova upálení v roce 1915, avšak vzhledem k probíhající světové válce se tehdy uskutečnila pouze tichá vzpomínka, při které byly zasazeny 3 lípy u silnice “Pod Kouřimem”. Tentokrát byla velká sláva, při které zazněly projevy s poukázáním na význam získané svobody a samostatnosti. V roce 1925 byl dán podnět k postavení Husova pomníku na návsi. K zrealizování tohoto záměru byla ustavena komise, která začala v prvních dnech roku 1926 bez jediného haléře pracovat. Potřebné peníze věnovala obec, kampelička a sbor dobrovolných hasičů. Ochotníci věnovali výtěžek z divadelního představení. Všechny ostatní práce spojené s instalací pomníku, vykonali místní občané zdarma. 6. července 1926 byl pomník slavnostně s patřičnou slávou odhalen. Dodnes je vzorně udržován a zdobí černíkovskou náves.

Ve 20. letech se již život v obci pozvolna konsolidoval. Podle sčítání obyvatel provedeného 5. února 1921 žilo v Černíkově v 63 domech 376 obyvatel, všichni české národnosti. Téměř všichni byli římskokatolického vyznání a náleželi do farního obvodu Poleň. V průběhu dalších let bylo možné pozorovat odklon od katolické církve, takže v roce 1926 bylo napočítáno 9 rodin a 4 jednotlivci bez vyznání, 1 rodina českobratrského vyznání a 1 rodina židovská.

Do Poleně chodili Černíkovští na poštu, nejbližší telegraf byl v Chudenicích. O bezpečnost a o veřejný pořádek se starala četnická stanice v Úboči.

Obecní majetek v roce 1925 představoval přibližně 8 a půl ha polí, 5 a půl ha luk, 6 ha zahrad, 34 a půl ha pastvin a 32 a půl ha lesů. O obecních lesích se dovídáme více z lesního hospodářského plánu pro léta 1936 - 1945. Skládal se ze čtyř od sebe oddělených částí, a to na Pušperku, pod Skalicí, Malý Kouřim a v Babicích. Jako hlavní dřevina je uveden smrk a borovice, z tzv. buřeně se vyskytovala borůvka, vřes, brusinka, červená jahoda a další byliny a křoví. Obecní byly také 4 rybníky.

V Černíkově stále existovala obecní knihovna zřízená již před válkou s 99 svazky (v roce 1923), které si půjčovalo 38 čtenářů. Měla ji na starosti knihovní rada, volená obecním zastupitelstvem. Kulturu a společenské akce organizovala i osvětová komise zvolená v Černíkově 31. 5. 1925. Činnost vyvíjel nadále Sbor dobrovolných hasičů, který jednak plnil základní povinnost, tzn. likvidaci požárů, ale rovněž dbal na protipožární prevenci a poskytoval první pomoc při úrazech. K tomu byla zřízena samaritánská stráž sborová a zakoupena lékárnička. Při sboru vyvíjeli stále činnost divadelní ochotníci, kteří sehráli až dvě představení ročně. V pozdějších letech hrál divadlo také nově utvořený spolek Šumavan. Hasiči měli 16 činných a 48 přispívajících členů.

Prosperoval také záložní spolek Kampelička ustavený v roce 1902. Jeho členská základna vzrostla z původních 45 členů na 81 a zvýšily se vklady, které v roce 1924 představovaly 830 493 Kč, zápůjčky činily 130 006 Kč.

Nově vznikl v obci Sokol, a to v únoru 1938 jako pobočka tělovýchovné jednoty v Poleni. Již v květnu v tomto roce se představil na 1. veřejném cvičení v Černíkově.

Velký význam pro Černíkov, který byl stranou dopravních tratí, představovala možnost využívat autobusové spojení Klatovy - Chudenice - Staňkov, které se začalo provozovat v roce 1922.

 

2. světová válka

Ve druhé polovině 30. letse stále silněji prosazoval v Evropě fašismus. Situace se vyhrotila v roce 1938. 21. května 1938 byla vyhlášena částečná mobilizace pro všechny muže do 42 let. Skoro z každého hospodářství v Černíkově musel nastoupit majitel vojenskou službu. Celkem 18 černíkovských záložníků odjelo na ověnčeném žebřiňáku do Klatov, odkud nastoupili ke svým tělesům. Většina jich byla odvedena do Dobřan. Československé vojsko se přesunulo k německé hranici a bylo odhodláno bránit republiku. Toto odhodlání vyšlo naprázdno stejně jako při druhé mobilizaci v září 1938, kdy po Mnichovské dohodě byla nacistickému Německu postoupena část českého pohraničního území, které se pak stalo součástí německé Říše. Černíkov připadl k tzv. Protektorátu Čechy a Morava, zabranému 15. března 1939 nacisty. Z tohoto období máme jen velmi málo zpráv o dění v Černíkově, protože v době okupace se nevedla kronika a nemáme ani jiné zdroje informací. Víme jen, že šest válečných let prožili Černíkovští relativně klidně. Citelně však i sem zasáhl nedostatek potravin a dalšího zboží. Tomu měl zabránit systém řízeného válečného hospodářství. Už na podzim 1939 byly zavedeny potravinové lístky, poukázky na oděv a obuv. Povinně se odevzdávalo máslo, sádlo a vejce. Situace byla obdobná jako ve válečných letech 1914 - 1918. Potraviny se ukrývaly, šířil se černý obchod s předražováním a nebezpečím postihů při odhalení zatajovaných zásob při úředních kontrolách. Na obecní úřad byl dosazen vládní komisař a z obce odešli muži na nucené práce. V roce 1942 z Černíkova odvezli Němci zvon pro válečnou výrobu. Ten se již do obce nevrátil. Škody byly zaznamenány zejména s blížícím se koncem 2. světové války. Ve škole byli ubytováni němečtí uprchlíci a to znamenalo, že se jednak nevyučovalo a samotná školní budova zaznamenala újmu. Byla znečištěna a utrpělo i vnitřní zařízení. Poničeny byly také obecní lesy. Němečtí vojáci při ústupu těžili a pálili hotové dřevo, a to jak přímo v lese, tak v kamnech. V této nešetrné činnosti pak pokračovali i američtí vojáci, kteří v lese do července 1945 tábořili.

Konec války znamenalo osvobození Černíkova americkou armádou v prvních květnových dnech roku 1945.

Vývoj po roce 1945

Hned v prvních dnech po osvobození byl ustaven v Černíkově národní výbor. Jeho úkolem bylo vypořádat se s poválečným stavem a zorganizovat život v obci v mírové éře. Nebyla to jednoduchá doba, přetrvával nedostatek potravin a dalších potřeb jako textilu a obuvi. Jedním z prvních problémů, který začali v poválečné době Černíkovští řešit, byla elektrizace obce. Začalo se s ní v listopadu 1945 a dokončena byla v roce 1947. Ve stejném roce proběhla v obci telefonizace.Významná změna se týkala školství. 6. října 1946 byla v Černíkově otevřena měšťanská škola, prozatímně jako pobočka dívčí měšťanské školy ve Kdyni, a navštěvovaly ji kromě Černíkova také žáci z Rudoltic, Úsilova, Slavíkovic, Mezholez, Mlýnce a Zdeslavi. Pobočka se 1. února 1948 osamostatnila jako Měšťanská škola v Rudolticích dočasně umístěna v Černíkově. V Rudolticích nebyla totiž vhodná budova, i když ani v Černíkově se všichni žáci do školy nevešli a žáci 1. ročníku měšťanky měli třídu u Josefa Sedláčka. Když byla v roce 1953 výnosem Ministerstva školství přeměněna měšťanská škola na osmiletou střední školu, měla být zdejší osmiletka pro malý počet žáků zrušena. Proti tomu protestovali všichni starostové přiškolených obcí a škola zůstala, ovšem jen jeden rok. Ve školním roce 1953/4 se na osmiletce vyučovalo naposled a děti z 6. - 8. tříd začali chodit do kdyňské školy.

Ve školním roce 1952/1953 byla zřízena v Černíkově mateřská škola, do které bylo zapsáno 14 dětí.

Kulturní život v obci obstarávala škola. Ředitel i učitelé pořádali všechny oslavy a s dětmi na nich účinkovali. Ředitel školy také jednou týdně promítal celovečerní film. V lednu 1956 byla v obci zřízena osvětová beseda a vedl ji opět ředitel školy. Mimo zajišťování kulturních akcí začala vydávat místní noviny Náš list. Ve škole byla umístěna také knihovna.

V 50. letech ovlivnil převážně zemědělský Černíkov zákon o združstevňování ze dne 23. 2. 1949. V Černíkově vzniklo jednotné zemědělské družstvo 18. 8. 1952. Jeho předchůdcem bylo zemědělské strojní družstvo. Mnozí zemědělci však do družstva nevstoupili a nadále hospodařili soukromě. Jak je přesvědčit ke kolektivnímu hospodaření, bylo stálým bodem na jednáních rady MNV. Problémy zemědělství se zabývala zemědělská komise, která vedle komisí finanční a rozpočtové, pro školství a osvětu a zdravotnictví, pro místní hospodářství a výstavbu obce pracovala při MNV Černíkov. Zestátněny byly také obecní lesy, a to v roce 1954.

Tak jako v celé republice byly v tzv. lidově demokratické éře i v éře socialismu v Černíkově vyhlašovány plány a akce M, akce Z, závazky. V rámci těchto akcí byla v obci budována kanalizace, vodovod, veřejné studny apod. Významnou stavební akcí byla generální oprava školy v roce 1960 a postavení hasičské zbrojnice.

Rok 1960 byl významným předělem v životě obce. V tomto roce se sloučila zemědělská družstva Černíkov a Mezholezy, společně začala hospodařit v roce 1961. Později bylo do tohoto celku přičleněno i družstvo v Rudolticích. Nový ekonomický celek s názvem JZD Podhoří Černíkov obhospodařoval 680 ha zemědělské půdy, z toho 486 ha orné. Bylo v něm zaměstnáno 150 členů. Ve stejném roce se sloučily také národní výbory Černíkov a Mezholezy, obě obce však zůstaly samostatné. K dalšímu sloučení obcí, a to Černíkova, Rudoltic, Mezholez s Vílovem, Úsilovem, Slavíkovicemi s Nevděkem s jedním místním národním výborem došlo 1. 1. 1976. V předcházejícím roce se k JZD Podhoří v Černíkově připojilo JZD Úsvit se sídlem v Úsilově.

V 70. letech se začala obec s podporou JZD vážně zabývat myšlenkou postavit v Černíkově kulturní dům. V žádné z obcí patřících k JZD Podhoří nebyl vyhovující kulturní sál a svou kapacitou ani zázemím nevyhovoval ani sál hostince v Černíkově. Podle projektů zhotovených v roce 1974 se v novém objektu počítalo vedle kulturního sálu s umístěním prodejny, hostince, kanceláří MNV a JZD a vývařovnou JZD. Se stavbou se započalo v roce 1984, slavnostní otevření se konalo 2. října 1987.

Současnost

Naprosto nové poměry nastaly po listopadových událostech v roce 1989. Jak dalece se život obce změnil, to už posoudí s odstupem času současníci. Bez časového odstupu je však možné konstatovat, že Černíkov je velmi pěkně upravená obec, ve které podle aktuálních údajů žije 324 obyvatel. V samotném Černíkově 147 a místních částech Rudoltice 39, Vílov 45, Slavíkovice 87 a Nevděk 6. Zásadní změnou, která ovlivnila v poslední době Černíkov bylo po zániku okresních úřadů jeho přiřazení pod rozšířenou obec a obec s pověřeným úřadem Klatovy.

Slavíkovice

Slavíkoviceleží v rovinatém i mírně svažitém terénu na potoku Poleňka. Jejich dominantou je kostel, postavený na nevelké návsi, a pozoruhodné jsou i některé chráněné lidové stavby, z nichž nejhodnotnější je patrový špýchar čp. 55.

První písemná zmínka o Slavíkovicích se nachází v roce 1379, a to v Berním rejstříku Plzeňského kraje. První známí majitelé byli bratři z Pušperka, později se tu střídali vladykové a ves nebo její části byly přiděleny k okolním panstvím, zejména k Úsilovu. Když Videršpergárové z Videršperka v roce 1624 prodali úsilovské panství a ponechali si jenom Slavíkovice, staly se samostatným statkem, při kterém se v roce uvádí 1716 i panské sídlo. Slavíkovice v roce 1758 přikoupil a k panství Bystřice připojil Karel Josef Palm. V té době bylo podle Tereziánského katastru ve Slavíkovicích 15 hospodářů. Po smrti zmíněného majitele spravovala zadlužené panství soudní administrace. V soudní dražbě v roce 1839 koupil panství Karel Antonín Bedřich Hohenzollern. Ve vsi tehdy byla panská palírna, myslivna a hospoda.

V roce 1790 byla ve Slavíkovicích zřízena škola. Byla jednotřídní a vedle slavíkovických dětí ji navštěvovaly také děti z Bukové, Mezholez, Nevděku, Úsilova a Vílova. Podle školních statistik do ní bylo v roce 1792 zapsáno 135 dětí. Pro velký počet žáků byla škola v roce 1862 rozšířena na dvojtřídní. Vyučování již probíhalo v nové budově, postavené v roce 1843.

Slavíkovice byly také centrem farního obvodu a sídlem fary. Původně tu vznikla v roce 1785 lokálie, která byla v roce 1857 povýšena na faru. Na návsi na místě kaple připomínané v roce 1716, byl postaven v roce 1827 kostel a zasvěcen sv. Josefu.

Po rozsáhlé reformě státní správy, která znamenala také konec patrimoniální správy a značné posílení obecní samosprávy, se staly Slavíkovice samostatnou obcí, k níž patřila osada Nevděk. V samotných Slavíkovicích tehdy žilo 494 obyvatel. Byl to nejvyšší počet obyvatel, který se postupně snižoval, takže při sčítání v roce 1930 už tu žilo jen 239 lidí. Další velký úbytek byl zaznamenán po druhé světové válce. V roce 1950 bylo při sčítání napočítáno 167 obyvatel. Jednou z příčin tohoto úbytku byl odchod některých rodin do usedlostí v pohraničí.

Významnou změnou v poválečném vývoji Slavíkovic bylo ustavení jednotného zemědělského družstva 5. 9. 1952. Jeho trvání nebylo dlouhé, už v průběhu roku 1953 se rozpadlo a znovu se začalo společně hospodařit v srpnu roku 1957.

Změny ve správním uspořádání zaznamenali Slavíkovští až v posledních letech. V roce 1976 byly sloučeny s Černíkovem, částí obce Černíkov zůstaly i v 90. letech. Celá obec od 1. ledna 2003 byla přiřazena pod rozšířenou obec a obec s pověřeným úřadem Klatovy. Nadále zůstávají Slavíkovice sídlem fary .

V současné době žije ve Slavíkovicích 87 obyvatel.

 

Rudoltice

Asi jeden kilometr jižně od Černíkova leží ves Rudoltice, rozložená kolem protáhlé návsi s rybníčkem. Na návsi stojí pamětní kříž z roku 1873 a pozdního založení je také rozsocha se zvonkem. Sejpy zachované pod vsí na potoce připomínají, že se tu rýžovalo zlato.

První písemná zmínka o Rudolticích se objevuje v Berním rejstříku Plzeňského kraje z roku 1379. Podle něj vlastnili ves čtyři vladykové. V 15. století patřila část vsi k panství Pušperk, druhá část byla součástí statku Bezděkov. V Berní rule, soupisu majetku z roku 1654, hospodařilo v Rudolticích 10 sedláků a jeden zahradník. V té době vlastnil ves Jan Chlumčanský, majitel statku Poleň. Počet hospodařících se nezměnil ani při pořizování soupisu majetku pro Tereziánský katastr, kdy už celá ves náležela k panství Chudenice.

Z první poloviny 19. stolet , kdy se užíval oficiální název Hrdoltice, jsou k dispozici konkrétní údaje o Rudolticích: ve 23 domech žilo 175 obyvate . Živili se zemědělstvím. Ve vsi byl jeden hostinec.

Rudoltické děti navštěvovaly školu v Černíkově. V roce 1948 byla sice v Rudolticích zřízena měšťanská škola, protože zde nebyla vhodná budova, byla umístěna v Černíkově.

Všichni obyvatelé Rudoltic byli české národnosti, římskokatolického vyznání a patřili do poleňské farnosti.

V roce 1850 po zrušení patrimoniální správy se staly Rudoltice samosprávnou obcí v politickém okrese Domažlice, v letech 1855-1869 v té době existujícím okrese Kdyně. Tehdy byl také zaznamenán nejvyšší počet obyvatel v obci, 190.

Po osvobození v roce 1945 bylo dění v Rudolticích dáno celostátními trendy. Vznikl národní výbor a Rudoltice jako převážně zemědělská obec zažívala také kolektivizaci. Jednotné zemědělské družstvo tu vzniklo přetvořením ze zemědělského strojního družstva 22. 8. 1952. Brzy však v družstvu propukla krize a následoval jeho rozpad. Znovu začali zemědělci společně hospodařit 29. srpna 1957. Od počátku roku 1961 se stalo rudoltické družstvo součástí ekonomického celku JZD Podhoří v Černíkově. V roce 1976 byly sloučeny s Černíkovem, částí obce Černíkov zůstaly i v 90. letech. Po zrušení okresních úřadů spolu s Černíkovem a dalšími jeho částmi připadly Rudoltice k rozšířené obci a obci s pověřeným úřadem Klatovy. Aktuální stav obyvatel je v Rudolticích 39.

Vílov

Vílov leží v mírně svažitém terénu a jeho zástavba je situována kolem obdélníkové návsi s pamětním křížem. První písemnou zmínku o vsi, nazývané v minulosti také Jílov, najdeme v roce 1231, kdy přídomek ? de Villow” užíval vladyka Jindřich. Ve 14. století náležel Vílov ke hradu Pušperku, v 15. a 16. století se objevuje jako součást statku Úsilov. Jako osatní vsi úsilovského majetku byl Vílov v roce 1473 vypálen Bavory a ještě v roce 1545 se připomíná jako pustá ves. Během dalších dvaceti let byla vesnice znovu obydlena a nadále patřila k úsilovskému panství. Přibližně z té doby máme údaje z Berní ruly, z nichž vyplývá, že tu hospodařilo 9 sedláků a dva chalupníci. Změna majitele nastala v roce 1711, kdy byl úsilovský statek, tedy i Vílov, přikoupen k panství Chudenice. Z Tereziánského katastru, pořizovaného ve 2. polovině 18. století, se dovídáme, že vedle 11 hospodářů byl ve Vílově 1 mlynář na mlýně o dvou kolech se stoupou a pilou. Uvádí se tu také pastýř a šenkýř. V roce 1839 žilo ve Vílově ve 23 domech 191 lidí. Všichni obyvatelé Vílova byli české národnosti a římsko-katolického vyznání. Byli přifařeni do Poleně, po ustavení fary ve Slavíkovicích patřili k této farnosti. Do Slavíkovic chodily také děti do školy.

V roce 1850, kdy byla zrušena patrimoniální správa, se stal Vílov samosprávnou obcí s 244 obyvateli. V roce 1924 vznikl ve Vílově dobrovolný hasičský sbor.

Samostatnou obcí zůstal Vílov i po roce 1945. Správu obce převzal místní národní výbor a také v této zemědělské lokalitě bylo ustaveno jednotné zemědělské družstvo. Poprvé to bylo 29. 8. 1952, ale již v příštím roce se rozpadlo. Znovu se ve Vílově začalo společně hospodařit v srpnu 1957. Po třech letech, v lednu 1960, bylo družstvo připojeno k JZD Úsilov. V roce 1976 byl Vílov sloučen s Černíkovem, částí obce Černíkov zůstal i v 90. letech. S ním pak od roku 2003 spadá pod rozšířenou obec a obec s pověřeným úřadem Klatovy. V současnosti žije ve Vílově 45 obyvatel.

 

Nevděk

Nejmenší částí obce Černíkov je vesnička Nevděk. Rozkládá se pod Dlažovskou hůrkou v nadm. výšce 594 m. Poprvé se objevuje v písemných pramenech jako “ves nová Newdiek”. Název údajně vznikl mylným spojením se slovem medvěd - Medvědova víska - a odtud také v pramenech německá podoba Berndörfel.

V 17. století byla ves opuštěná, proto se neobjevuje v Berní rule. Život se tu obnovil pravděpodobně na počátku 18. století a podle údajů Tereziánského katastru byl Nevděk součástí panství Bystřice a hospodařilo tam 6 hospodářů. Celkový počet obyvatel známe z roku 1839: v 6 domech žilo 32 českých obyvatel římsko-katolického vyznání.

Po zavedení obecního zřízení v roce 1850 byl Nevděk osadou obce Slavíkovice. Do Slavíkovic byl Nevděk přifařen i přiškolen.

V roce 1976 byl sloučen s Černíkovem, částí obce Černíkov zůstal i v 90. letech. Po zrušení okresních úřadů v roce 2002 byl jako celá obec přiřazen pod rozšířenou obec a obec s pověřeným úřadem Klatovy. V Nevděku dnes žije 6 obyvatel.

 

Předložená historie obce Černíkov a jejich místních částí není zdaleka vyčerpávající. Její napsání bylo omezeno zachovanými prameny a jejich dostupností. Autorka se zároveň předem omlouvá, pokud byly její interpretací některé události či problémy zkresleny. Historie Rudoltic, Vílova, Slavíkovic a Nevděku doplňuje rozsáhlejší historii Černíkova a omezuje se na základní údaje.

 

 

 




Ze staré kroniky

Ze staré kroniky

 

Poloha, krajina


Obec Černíkov leží cca 11 km severovýchodně od Kdyně na hranici okresu Domažlice a Klatovy v nadmořské výšce 450 - 600 m na konci širokého plochého údolí,  které se směrem k severu pozvolna zvedá. Ze západní strany je ohraničeno výrazným lesním masívem s vrcholem Korábu (773 m. n.m.), na který ze severu navazuje Malý a Velký Kouřim (642, resp. 660 m.n.m., výrazný vrch,  se svahovými sutěmi porostlými smrkem a s příměsí buku), z východu je údolí vymezeno lesním masivem na vrchu Velký Bítov (712 m.nm.), po jehož vrcholu probíhá hranice okresů.
Klimatický okrsek je mírně vlhký,  vrchovinový,  s průměrnou roční teplotou kolem 7 °C.

Podle geomorfologického členění patří Černíkov do:

  • provincie České vysočiny
  • soustavy Plzeňské pahorkatiny
  • celku Švihovské vrchoviny
  • podcelku Chudenické vrchoviny
  • okrsku Korábské vrchoviny a Poleňské pahorkatiny


V tomto krajinném útvaru se nacházejí i všechna sídla administrativní obce Černíkov, tj. samotný Černíkov, Rudoltice, Vílov, Slavíkovice a Nevděk jako lokalita na rozhraní okresů v nadmořské výšce 590 m. Všechna sídla jsou těsně obklopena intenzivně obdělávanou zemědělskou půdou. 

Rozloha celé obce Černíkov je 1 667 ha, z toho samotná část Černíkova má rozlohu 701 ha.